Má zlaté dno, a pokálené víko

Už dosti dlouhou dobu je vše okolo nás určováno strojní velkovýrobou – téměř vše, na co se podíváme, vzniká na běžícím páse. I tam, kde je ještě nutná ruka řemeslníkova, jako ve stavebnictví, už jde jen o montáže, zdicí systémy, střešní systém, podlahové systémy… vše se už víceméně sestavuje z prefabrikátů. Hrnečky, které vypadají jako vytočené, jsou točené strojově do forem. Nikdy si nemůžete být jisti, zda to, co vypadá jako řemeslný výrobek, není jen sofistikovaný produkt automatu. Specializace i tam, kde se ještě lidská ruka dotýká matariálu, dospěla tak daleko, že výrobek stejně víceméně prochází linkou. Proč? Jinak by byl tak drahý, že by byl těžko prodejný.

Řemeslo braň se, fušeři jdou

Řemeslník se pozná podle toho, „jak to vezme do ruky“. Řemeslo je nedílně spojeno s fortelem, tedy se schopností založenou na zkušenosti, nikoli jen ve zvládnuté technologii. Ale dovedeme popsat, jaký je tento rozdíl? V čem spočívá? Proč stačí, když se řemeslník „podívá“ a ví? Proč nemusí vytvářet realizační projekt? Umíte sundat a nasadit dveře? Trvá vám to deset minut? Podívejte se, jak to jde snadno, pokud to někdo umí. Řemeslo vychází ze zkušenosti, která jde sice druhotně nějak popsat, ale v něčem je fortel bez zkušenosti nesmysl.

Řemeslník se také pozná podle toho, že má „cajk“, nářadí, se kterým lze dělat to, k čemu je nářadí určené. Koupíte si hoblík? Pokud ano, pak nezapomeňte, že řemeslník vám ho nejdřív musí nabrousit a seřídit – jinak je vám k ničemu. A radíme – hned se od něj učte, jak si to příště uděláte sami. Ti, kteří dnes „podlehnou trendu“ a vybavují se nářadím, které je „blbovzdorné“, se nikdy řemeslníky nestanou.

Devatero řemesel, desátá bída

Uživit se řemesly, která využívají tradičních postupů a materiálů, je dosti obtížné, pokud člověk zrovna nepředvádí řemeslo ve skanzenu. Takováto řemesla se již dnes spíše předvádí, než aby sloužila jako běžné každodenní činnosti. Spíše se řemeslo může uchytit tam, kde je tlak na „ekonomiku činností“ nižší, kde účetnímu neustále nehrozí výpisy v červených číslech.

Pokud zapomeneme na řemeslo, budeme zkušenosti, fortel a znalost pracně znovu objevovat a některé pracovní postupy se ztratí docela. Proto lze uvažovat o tom, aby se řemeslné postupy prováděly s účastí škol. Proto je dobré, když se jednoduché řemeslné výrobky vyrábějí v chráněných dílnách, tedy všude tam, kde se dá ukázat, že nejde jen o to rychle zbohatnout. Nejde jen o to naučit se poslední variantu bojových umění, umět ovládat počítač, ale také jak vyrobit něco vlastníma rukama.

Je-li dnes někdo, kdo si v dnešní době nezaslouží žít ve světě věcí padajících z výrobních linek, tak jsou to děti. Právě pro ně může být styk s individualitou, příběhem a fortelem věcí formující. Výroba hraček tak možná otevírá řemeslu novou dimenzi – musely by ale být trochu jiné než to, co běžně vidíme – většinou i dřevěné hračky dnes vyrábí programované frézy. Takového výrobku se lidská ruka nedotkne.

Řemeslo mnoha způsoby patří k našemu životu – už tím, že umíme opravit kapající kohoutek, že namažeme panty a nasadíme dveře, když nám začnou vrzat, a také tím, že si dovedeme cenit i věcí, které nejsou, jako když si navzájem „z oka vypadly“, že se dovedeme vymknout z otroctví výrobních linek. V neposlední řadě pak se skrze řemeslo můžeme naučit i něco víc o naší vlastní historii a také o tom, že zkušenost je nenahraditelná a že se mnoho věcí nejde naučit ve škole z knížek.