V dnešní době převládá schematické myšlení, které veškeré ekonomické vztahy redukuje na problém nabídky a poptávky. Na práci je ale třeba nahlížet také jako na způsob, jímž se člověk zapojuje do společenského života. Není přeci nic neobvyklého, když se vás někdo zeptá „co děláš“, „čím jsi“. Ten, kdo z nějakého důvodu nemůže pracovat, pak odpoví „nic“, „nejsem ničím“. Společenské postavení se samozřejmě dá zajistit i jinak než zaměstnáním, ale to zpravidla není nejsnazší pro ty, kdo jsou jakýmkoli způsobem handicapováni.

Obecná legislativa nutí velké zaměstnavatele, aby přijímali postižené. Pokud to nedělají, musí  hradit citelnou sankci. Naopak ti, kdo zaměstnávají postižené, jsou zvýhodněni. Chráněné dílny jsou přímo podporovány státem, mohou získat zakázky formou „náhradního plnění“ atd. To je samozřejmě dobře.

Podstatné ale je, aby zaměstnávání postižených nebylo v tomto smyslu formální: aby lidé, kteří v dílnách pracují, skutečně viděli, že jejich práce „k něčemu je“. Ve velkých městech jsou pro to podmínky lepší – existuje relativně velká možnost uplatnění. Velice složité je to v místech, která bývají označována jako „vnitřní Sudety“, kde je velká nezaměstnanost, obtížné spojení do velkých měst s nabídkou zaměstnání atd.

Právě proto zakládáme dílnu Propolis na rozhraní okresu Plzeň sever a Rakovník, na hranici dvou krajů, tam, odkud je spojení na všechny strany velmi komplikované.

V chráněné dřevodílně v chříčském pivovaře zaměstnáme v první fázi několik lidí s tělesným či kombinobaným postižením z okolí, kteří zde budou vyrábět dřevěné výrobky: hračky, interiérové a zahradní doplňky atd. Postupně plánujeme rozšíření pracovních míst i sortimentu výrobků.